7. neděle velikonoční

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: "Otče, svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne" (Jan 17,20).

Velekněžská modlitba Ježíšova, která zazněla v evangeliu dnešní neděle, působí svou vnitřní dynamikou. Ježíš se modlí v předvečer svého utrpení. Jeho duchovní pohled je přitom zcela přirozeně zaměřen na apoštoly, které si vyvolil, aby pokračovali v jeho díle. Jsou sice z tohoto světa, ale mají se způsobem svého života od tohoto světa lišit. Ježíš ví, že svět upadl do hříchu, ví o vnitřním rozdělení člověka, o křehkosti jeho vztahů k druhým. Člověk se od Boha oddělil hříchem a vymkl se z jeho starostlivé péče. Denně se o tom můžeme přesvědčovat. A jak je to s církví? V průběhu dějin došlo k bolestnému rozdělení mezi křesťany, a tak v současnosti mnohá společenství věřících ještě nedospěla k plné vnitřní jednotě. Ježíš však prosí: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať i oni, ať jsou jedno, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." Každý křesťan je povolán, aby prožíval jednotu ve společenství s Ježíšem Kristem, který je jedno s Otcem i Duchem svatým, a tak nejsvětější Trojice je zdrojem veškeré jednoty. Křesťan nemůže být bez prožívání této jednoty, neboť každému, kdo nosí čestné jméno „křesťan" je vtisknuto neklamné znamení jednoty. Jak mohou prožívat tuto jednotu? Na tuto otázku odpovídá Ježíš: „Ať jsou jedno". Jde o to, aby byli v trojjediném Bohu, aby byli zcela ponořeni do jeho tajemství, zcela se jím nechávali proniknout a žili v jeho Duchu, potom vytvářejí předpoklady i pro jednotu v církvi, která je mystickým tělem Kristovým. Žít v církvi v nejednotě, je vnitřní rozpor, který činí křesťany a křesťanství nevěrohodné. Proto Ježíš právem vyvozuje, že je možno uvěřit pro jednotu: „Aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal". Jednotu, kterou si Ježíš tolik přál, by měli budovat všichni, ať biskupové nebo laici, prostě všichni, kdo nepřeslechnou tento Ježíšův naléhavý hlas.